GURSUF.

Tatarská víska. Od mořského břehu

po mírném svahu chatky vystoupají

lehounké, vzdušné jako domky z karet;

mečeta stará štíhlým minaretem

jak prstem stále k nebi ukazuje;

na mysu skalném v rozvalinách leží

tvrz pevná kdysi dávných Janovanů;

zeleně vlny vyduly se místy

nad rudé střechy; v zadu v moři strmí

Aju–dagh, černá obrovitá skála,

dobrácký medvěd, jenž si líně hoví

svou neforemnou hlavu do vln skloniv –

však pro to vše sem neputují v davech

studenti sniví, bledé krasavice,

statkáři vážní a jich moudré ženy,

ni já jsem proto nepřijel sem dneska

v úpalu slunce mrakem prachu cesty –

však žil zde básník... Po písčitém břehu

jsem kráčel, moře házelo mi k nohám

své šumné pěny, jako kdysi Jemu,

pod platan sed jsem, – nese Jeho jméno –

zjev Taťány, jenž přicházel zde k Němu,

se mihl kolem, našel jsem i cypřiš,

již On zde vsadil – peň z ní pouze zbývá

a trochu metel... všecko orvali tu

studenti sniví, bledé krasavice,

statkáři vážní a jich moudré ženy...