Guslár.

Chodil starý guslár,

chodil mnohá léta –

smutná cesta, smutná

do širého světa!

Nikdo nerovná ji,

trní nevyseče –

často slza, často

po houslích mu steče.

Přitisk’ starý guslár,

přitisk’ k houslím čelo –

kolik vroucích vzdechů

do strun zaletělo!

Sáhnul křečovitě

v struny rozechvěné:

„Nikdo na guslára,

nikdo nevzpomene!“

Sklonil starý guslár,

sklonil hlavu v šíji:

„Což můj život plný

smutných melodií!“

A jak bílou hlavu

podepírá dlaní,

zvolna libý spánek

v duši se mu sklání...

Zapomíná guslár

na svá stará léta,

na trnitou cestu

do širého světa,

na bídu a nouzi,

na všeliké tísně,

úsměvavě šeptá:

„Ještě mám své písně!“