GUSLAR A DÍVKA.

Oba píseň – jedna jak dech jara,

v luh když hází zlaté pršky květů,

druhá výkřik, melodie stará

zvadlých tužeb, stroskotaných světů.

Jedna mládím, věčnou láskou hárá,

v ráj tě strhnout rázem touží v letu,

druhá srdce z marných vznětů kárá,

a: „Mír!“ v posled zašeptne jen s retů.

Ale oba hymnus hřmící divě,

jha když vzpomní, pod nímž národ stená,

skutý v pouta na krvavé nivě.

K nebi úpí, zde když srdce ledná,

jest jak střela jedem zakalená –

v obou zplodila jej bolest jedna!