GUSTAV FLAUBERT

Z podzimu ulice, ze zvuku tramwayí,

jež kolem šerých zdí si stále klusají,

z lomozu na vozech, chaosu volání,

dunění beden, věčného smutku dní –

z kalných mlh nad městem a z nudy lidských tváří,

kde Sen a Sklámání tak tragicky se sváří,

z té věčné nejistoty, jež visí nade vším,

a všeho toho zde – o čem mi zpívá dým

do výše stoupající z příbytku lidských snů,

z boláků lidských ran, illusí balšámu –

z popěvku kolovrátku, jenž radost bytí zpívá

a jehož kliku otáčí největší světská bída,

z té krásy raněné skloněných mužných hlav –

jak rytmus záhadný mi splývá na duši:

„Je člověk pouhou vší, je člověk pouhou vší –

je dým, je prach.“

A po čem básník ještě touhu může mít,

a kde se ještě může z kalu očistit,

jímž celý brodí se už tím, že myslí a že žije:

To jediná je nad tím vším – Krása Melancholie...