Gustave Moreau.

„Odi profanum vulgus“ každým tahem

zní z tvého štětce, veliký a vřelý

jenž věků pradávných svět kreslí celý

v despotu šklebů, v žen objetí nahém.

Hle, Salomé, žár vášně v oku vlahém,

před Herodem jak křepčí svůj rej smělý!

Jak jaro básnil Sandro Botticelli,

svět začíná ti za skutečna prahem.

Odi profanum vulgus! duše cizí

z tvých barev dýše opojná a snivá,

jak Orfeova píseň velká, ryzí.

I chápu, necháš dav, jenž kol se žene,

tvá duše upřeně se do hvězd dívá

k rtům věčné sfingy křídlo nakloněné.