H. HEINE

Jsem německým básníkem, veršů mých bič

do Michla hloupého bije;

z Židovstva duši mám, z Německa slávu

a pensi od Francie.

Tak kosmopolitou jsem – blázní můj svět,

masky se za sebou honí,

já viděl, že všude lze dobře žít,

když monety v kapsách nám zvoní.

Jen veršů by svět měl mít trochu míň,

ty stačí, jež člověk sám píše.

Už z Německa stvořily očistec

ty verše německé říše!

Mé sladké verše rostly mi

jen z hořkých lásek. Pak přestal

jsem psát je, neb pámbů, v nějž nevěřím,

mě tuze citelně ztrestal.

A pámbů ví, že v něj nevěřím,

ač si s ním přátelsky tykám.

Teď revoluce jsem tamborem,

bez ní svět nehne se nikam.

Já revoluce jsem tamborem,

svět potřebuje korektury –

hned při stvoření byl sfušován

mým špatným přítelem s hůry.

A revoluce-li nepřijde

a buben můj darmo vás straší –

též dobrá. Smluvme se; dá se žít

i tak na té planetě naší.

„STRUMENTI CIECHI“

Custozza, Magenta a Solferino!

Čech, Polák, Horvat, Slovinec a Rumun,

v kabátcích bílých, vojáčkové prostí,

tam bojovali za císaře pána

a prospěch přejasného rodu jeho.

Nástroje slepé... děti, jejichž domov

v jhu nevolnickém po svobodě vzdychal,

na cizí rozkaz, v službě cizích zájmů

šli škrtit svobodu a volnost jiných.

A žluté kosti jejich mrví do dnes

ty vinice na bocích sluných chlumů

a v bílých ossariích poskytují

turistům pohled hodný pozornosti...

Vy chudáčkové bědní, bezejmenní.

vy statisty jste byli v episodce

nicotných časů – zahráli svůj úkol

a vešli za kulisy – za mzdu dáno

vám místo v dějepise, kde vždy hlásí

nějaké číslo sudbu takých žití:

tož padlo jich tam tak a tolik tisíc.

A to je všecko.

Mír těm kostem vašim!