H. VOGELER.

Tak jsem to také snil, tak jsem to dávno snil...

Ty stromy, květiny, ty útlé dívky, světla,

ta děcka čistotná v tom snivém slunečnu –

ta něha třepotavá, radost bytí světlá,

ta celá mladá zem’, jak by jen v pouhém snu

v tom roztouženém vzduchu milostně tak zkvetla,

že na všech lících, vlasech, šatech, věcech všech

se obráží v úsměvném údivu –:

to celé moře barevného kvítí,

jež v trávě, v květináčích v oknech něžných vill,

jak žití plamínky snivě a sytě svítí –

tak jsem to také nějak dávno, dávno snil...

Tak jsem to sníval vždy a, dítě, přál si sdělit,

tak jsem to, dorostlý, přával si v dílo vtělit –

ty nejjemnější kmity, nejsnivější svity,

ty blaha smyslného nejsubtilnějšího city,

ty tisícerých stesků něhy tisíceré –

oh, šťastné dítě Věčna, snivý Vogelere!

Mít ženu-princeznu, tak útlou jako sen,

s ní vládnout v divné zemi, kde je vše jen jak sen,

a malovat: jak vstává čerstvý den,

jak v snivé dopoledne žluté slunce svítí

na silně vonící a dětsky snící kvítí –

a když se snese modrý podvečer:

jak zvláštní širý vzduch, pln dálných, dálných sfér,

šumí a zpívá kolem šerých vill –

co z oken žluté, snivé světlo svítí,

a v stínu zahrádky tajemně vzhůru voní,

tak sytě, snivě voní tisíceré kvítí. –

Tak jsem to také dávno, dávno snil...

Malovat duše své nejpůvodnější sen,

své lásky k duši věcí nejdůvěrnější sen,

se všemi odstíny tak, v něze tisíceré –

oh, Králi v říši snění, šťastný Vogelere!