HABAKUK.

Proroku v naší selance,

jenž klidem svým jen záříš

a škubánky a žduchance

své věrné chase vaříš,

a s pole přijda s večerem

si vypiješ svou pintu –

ty netrápíš se zhoubným snem

o mroucím terebintu,

tys vrostl hezky do dneška,

v ručenství všelijaká,

a mysl tvá se nemešká

aférou Béla a draka!

Ty nevíš, že je Babylon,

a neznáš, co je jáma. –

Nu, mají věštci různý sklon:

Ten snílek, ten reelnost samá.

Jak vždycky. Kdo to převrátí?

Není chléb z jedné dížky.

Tam ten – ty smíš ho neznati –

ten uměl jen smolné šišky,

a ještě k tomu chlupaté,

a v tom svou hledal slávu!

Toť pojmy jenom pomate

a škodí všemu stavu.

Však má již jen na kahánku

a v díře hladem škytá,

a pouhým snem tvých škubánků

až sliny v ústech chytá.

Inu, tam vede střeštěnost,

tu se to nejlíp vidí.

Dobře, že máme ještě dost

řádných, jak ty jsi, lidí.

Tož, vjedou-li ti do vlasů,

jen neměj, bratře, trému.

Bude to – bláznům k úžasu –

uznání směru tvému.

Bude to velký, dějinný

rozmach andělské ruky.

(Jen aby místo čupřiny

nevjela do paruky.)