Hádání osudu.

Již radost sedla si nám k stolu

a hovorem ubíhal čas, –

již hráli jsme, smáli se spolu,

když jedné dívky vyzval hlas:

„Zda družky mé i s pány hosti,

„zda víte, zač mi ručeno?

„že zkoušet chcem dnes budoucnosti

„co komu bude určeno!“

Tak dí; a půli již jablička

z nás každý – strachy zmíraje,

zda křížek se aneb hvězdička

mu zjeví, – tiše zíraje.

„Já žiju!“ „„a já také!““ volá

z nás každý, zvěstem spokojen;

a půlky jablek jdou do kola – –

však schází jedna! – Jedna jen?

Tam podál bledá dívka sedí,

mdle na ni padá světla zář, –

ta upjatě na křížek hledí

a slzou zaskví se jí tvář.

Mne u srdce cos náhle bodlo,

tok slz mi vstoupil do oka: – –

„Což tušení mé s tím se shodlo?

„Tak brzy? Snad že do roka?“ – – –

I vzdálil jsem se tichým krokem!

Den druhý zval v zem vzdálenou;

a než se sešel rok zas s rokem –

pohřbili moji – milenou!