HÁDEJ, HADAČI

Když nejmíň myslím na ni,

tu stojí za mnou již:

na víčkách znenadání

mám chladných prstů mříž.

Nevidím světla plání,

jak oči mi zaclání.

Je ticha malou chvíli,

pak smích se ozve tmou:

Hádej, hadači milý,

kdo je to za tebou?

A vždycky chtěl mne svésti

tvůj laškující hlas,

tvá náruč lhala štěstí

a jarem vonělas.

Jak vábilo se vzdáti,

já znal však hru tu hráti,

ač dech se touhou úžil

a žíznily mé rty,

já vždycky jsem se vzmužil

a řekl: to jsi ty.

A na ta tvrdá slova

povolil dlaní stisk,

a v oči, srdce znova

mi plamen světla trysk.

A zase v den se dnící

zněl hlas odcházející:

on ještě nebojí se,

on ještě netouží,

co vědět má, doví se,

žij, milý, jen si žij!

Ty víš, že přijde chvíle

– bude to jara čas –

tvůj dech ucítím v týle

a nepoznám tvůj hlas,

a budu ve tmě státi,

tvé jméno říc’ se báti.

Hra bude nedohrána,

zůstanu tich’a něm’.

A noc, v níž není rána,

zašeptá: já to jsem.

Neb v radosti a pychu

ovoce smrti zrá,

a samotou a v tichu

se končí všecka hra.

Hádej si, hadači milý,

prohádáš v jedné chvíli.

Odpověď živý nemá-li,

poddej se, hadači.

A prsty, jež laškovaly,

ti oči zatlačí.