HADÍ DECH.

Položil jsem se tváří na okno a utišení žádal

nic víc než ticho, ticho, zapomnění.

Ne spánek, jenž by křídla skládal,

jen mír, jenž trvá okamžení

a pro věčný čas mění.

A z venku kdosi pozvolna se blížil,

k oknu, jež vedlo do noci, se sklonil,

tvář ke sklu přitiskl a zrak svůj skřížil

s mým pohledem, že zlomen zvonil

a slzy konejšivé ronil.

Byl můj to stín, mé tváře zobrazení,

tajemná postava, jež krok můj střeží?

Noc zachvěla se v lehkém zamrazení

a hvězdy třásly se jak světlo věží

do husté mlhy dálném na pobřeží.

Zvonily ledy tajuplnou hranu.

Stín polibek mi v čelo vtiskl jemně.

Buď dávný nepřítel, buď anděl na ochranu,

mír neseš-li, pojď, vejdi, zůstaň ve mně!

Pojď, poznej tíhu rozkoši, již dává země.

Stín blížil se, by s tváří mojí splynul.

Leč horký dech můj na skle v led se srazil,

i zmizel stín a ani nepokynul.

Dech, v křehké květy změněn, mrazil,

a roztávaje po skle jako had se plazil.