Hadí korunka.

Jede, jede úvozem

čtvero koní s povozem.

Paní s pánem v hlaholu

jedou, jedou pospolu.

Všudy kolem po kraji

květy vůni vzdychají

a koníci řehtají.

A co ržají koníci,

úsměv paní na líci.

„Pověz ty mně, paní má,

pročže smích tě pojímá?“

„„Nic, ach nic, ba divno již,

co v tom zlého, pane, zříš!““

„Nedíš pravdu, paní má,

nevěra tě pojímá:

jinému tvá mysl jest,

láska tvá – jen klam a lesť!“

Přestal hovor, ztichnul smích –

tváře paní jako sníh...

„Mluv, jen, mluv! já tvůj jsem choť:

žárlivosť mi v prsou kroť!“

„„Nechtěj toho, pro muka!

jedno slovo – rozluka,

jedno slovo vyjdeli,

na věky nás rozdělí!““

„Marná, paní, tvoje řeč:

v srdci rána, ránu leč!“

„„Nedáš jinak, nuže slyš,

tajemstvíli ono zvíš,

že svou paní zahubíš!

Divné kouzlo, divný dar

mžikem rodí zdar i zmar,

láme pouta, ostří sluch,

tajné věci jímá duch:

jemné broučků šeptání,

vonné květin vzdychání,

teskné koní zaržání,

zaržání a pověsti:

Nedbáš, pane, o štěstí!

Darmo si je poboříš,

dvě srdéčka rozdvojíš,

nikdy víc je nespojíš!

Viz!““ – A z ňáder svit a svit:

korunku to malou zřít..

Dořekla a bez moci

padla jako v nemoci.

„Pro nebe, ach paní má,

jaký chlad tě pojímá!

Vadneš jako ratolesť –

mluv, ó pověz, čím to jest?“

Marný, pane, tvůj je žel,

dříve jsi ho nehleděl.

Bledé tváře uvadly,

modré oči zapadly,

bílé ruce vychladly.

Hrůza drtí pánův hlas –

a viz, jaký mam tu zas!

Had ubíhá k doubravě,

korunku má na hlavě,

a kdy zpět se zatočí,

skvoucí zář z ní vyskočí...