HADI POLEDNE

Nás vyláká jen slunce, naděje,

když hudbou světla zem se zachvěje

v den plápolavě bílý.

Tma skrýší podzemních a vlhký chlad

a popel mrtvých neztišil náš hlad,

chcem ven, chcem lov a mstu.

Jak hoří vzduch! Jak vánek celuje

ochromlé tělo! A jak miluje

nás, hady poledne,

vysoké nebe čisté, modravé,

jak miluje nás! Světlo laskavé

nám o krunýř se tříští

a každá jeho drobná šupina

zrcadlí boha, jehož proklíná

sto pokolení našich děr.

My jíme hlínu, bože spravedlivý,

a plíseň dýcháme. A svoje divy –

ne, pro nás netvořil’s.

Jen slunce milujem’! Neb žhavý jeho květ

dá krvi sílu, destilluje jed

z ran, ústrků a běd.

A pro sladký jed život snášíme

a pro jed parodicky tančíme

po dlažbě Paříže,

my, hadi poledne, až v kterýs den

jed dozraje, čas bude dovršen.

Buď zdráva, Marianno!