HADÍ STUDÁNKA

„Otevřtež, milá sousedko!“

Kdos z venčí v okno klepe.

„Co slyším, vaše nemluvně

že zrodilo se slepé?

Ó vím já dobrý prostředek!

Kde studánka je hadí,

pro bezpečný si dojdem’ lék

tam do skal, do kapradí!

Jen hadů nesmíte se bát,

těch je tam do sytosti,

a lekat nesmíte se, stát,

když uvidíte kosti;

jen chutě mezi balvany

najděte cestu berlí,

tam, kde jsou v jícen rozklány,

tam studánka se perlí.

Jak černý křišťál voda je,

však průhledná a čistá,

ni vážka nad ní nehraje,

ať neuvidím Krista!

Však sílu tu má zázračnou,

slepým jí potřít zraky,

zří slunce hned, směs oblačnou

i matičku svou taky!

Ta voda proto čistá jest,

že v skryté ve kapradí

se shlíží pouze záře hvězd

a koupá plémě hadí;

tam čistí sobě zrak i sluch,

by zřeli, léč kde vstává,

by slyšeli, v půlnoční vzduch

jak roste tiše tráva!“

Nešťastná matka vstala v ráz

a slepé dítě vzala,

a tmavou nocí přes klest, sráz

se s družkou ubírala.

Kol nebetyčných skalin svor

se jedna k druhé řadí,

u pat jich dřímá hadí sbor,

dál studánka sní hadí.

Jich projít středem! Hadům sen

spjal víčka v této chvíli;

plál měsíc jako plný den,

již v tůň se matka chýlí:

„Ó vodo, dobrou vodou buď,

zrak navrať mému děcku,

dám za to život, Bůh to suď,

i lásku matky všecku!“

Již víčka děcku potírá

vodou studánky hadí,

hle, dítě oči otvírá

a ústka v úsměv ladí.

V tom děsný sykot uslyší

za sebou bědná máti,

zří hadů změť – kéž pospíší –

však darmo! – blíž se hnáti!

Jak drahokamy zaplane

zlá zeleň jejich očí,

zří jazyky jich dvojklanné,

jak za lupem se točí;

v tůň dítě spustí zděšena,

skok! – sama za ním spěje,

a hadí syk... slyš, ozvěna

jak příšerně se směje!