Hadi v růžích.

Noc. Nad Nilem se siný měsíc houpá

a v modrých parách zvolna výše stoupá,

nad ploché střechy palem tlum se kloní,

v jich šepty zádumčivě fontan zvoní.

V té chvíli povstal Oktavian z lože;

ku zemi shrnuv tigří a lví kože

jde tiše chodbami, sfing přísných středem.

Na sloupech, obeliskách v svitu bledém

květ lotosu, jak byl by živ, se vine

a s hlavou ibisa zjev mnohý kyne

tak přísně, jakby ptal se: Synu Říma,

co tady chceš? Tvá vina, že teď dřímá

ta řada síní v pološeru dumném.

Kde lkaly fletny v davů shonu šumném,

kde číše bleskly a se smály ženy;

jdi, zpupný vítězi! – Však zamyšlený

dál caesar kráčel nepromluviv slova.

Tu úzký vchod, hle, sloupů basaltová

jej tvoří dvojice, tak v hrob se vchází.

Dál caesar jde a stín se za ním plazí

hned vedle něho, nad ním a zas pod ním

a z podlahy jak ve zrcadle vodním

se zdají květů celé věnce růsti.

Jde tmavou chodbou – tato v jizbu ústí

a její půli lože zaujímá,

a na tom loži ona krásná dřímá

a caesar cítí, kterak v něm krev kypí.

Až na zem kanou byssu bílé cípy

a plno růží všude; těžká vůně

zde dusný plní vzduch. Ve květin lůně,

květ sama, Kleopatra odpočívá.

A upřeně se Oktavian dívá

na tuto v růžích skrytou spící krásu.

Chce políbit ji – leč jak stíny vlasů

cos mezi květy na ňadrech jí leží.

Blíž nakloní se. – Ucouvne jen stěží,

stín vztyčil se, hle, malé hádě syčí,

naň dvojklaný svůj jazyk drze tyčí,

kde bylo na prsu, tam skvrna tmavá

jak list, jenž z rudé růže upadává

na bílou sestru vedle na křovisku.

A druhá zmije vedle první v blízku

a caesar chápal. – „Jistě bozi slali

mi tebe, neúhledný hade malý;

jak děkuji ti! Cítím v této chvíli,

jak v síle své i světa pán se mýlí,

tys zachránila Řím, ó malá zmije,

neb tvůj lós byl by mým též, Antonie!“