Hadrnice.

Hadry, staré sklo a kosti

sem, panenky, snášejte;

svědky světa nestálosti

na hromadu dávejte!

Dám vám sice málo grošů,

moudrosti však na sto košů.

Mnoho jsem již na tom světě

slyšela i vídala,

když jsem pilně v zimě v letě

hadry, kosti sbírala.

U pána i u žebráka

všade byla sbírka jaká.

Páni sice vezdy mají

šaty pěkné, bohaté

oniť vkus i krásu znají

i ty módy přepjaté;

když však se jim štěstí změní –

tu o hadry nouze není.

Dokud žití se usmívá,

jaká krása, lad i vděk!

Růžně se jim tvář zardívá,

byť i hlavu tížil věk.

Po něm z vší té milostnosti

zbude jen – hromádka kostí!

Jak se ty paláce skvějí,

jaká skvostnost, jaký lesk!

Oči mile na tom tkvějí,

ač se v duši budí stesk.

Až však čas ty ráje zruší,

budu mít skla – plnou nůši.

Toť ta moudrost, ježto v světě

v duši mojí uzrála,

když jsem pilně v zimě v letě

na smetištích sbírala.

Všecky světa milostnosti

jsou jen – hadry, sklo a kosti!