HAFIZOVA HOSPODA

Což musím ještě vůbec mrknout na tě,

bys vína dones’? Které, dobře víš!

Dnes ještě básník v koutě poleží si

a zítra možná nevrátí se již...

Sem postav je! Má zas tu vůni starou

i oheň, také tác ten špinavý

se nezměnil... Ne, pro mne nezmění se

už nic a čas – se sotva zastaví...

A přece – dřív jak všechno měnilo se!

Jen krátce na věc svůj jsem upřel hled,

nevinnost hříchem, vzpoura ctností byla

a starcem chvělo kouzlo mladých let...

A hlasy ďasů do noci mne vedly

a anděl ráno za ruku mne bral,

tak, táci z mědi, jak tě nyní vidím,

já jenom tak jsem Hafizem se stal.

Pak pokora mnou vrhla k zemi cele,

však žízeň smyslů spolu šílená –

oh, na čem na všem rozbít hlavu chtěl jsem

a za čím za vším rozpřáh’ ramena –!

Po týdny celé těžkým postem stůňu,

pak zase chci, co na očích jen zřím –

tak na stříbro, jak teď tě, táci, vidím,

mne tavil život se svým tajemstvím...

Co potom přišlo? Řek’ bych tomu láska –

bůh koho rád má, tomu dává sny:

já snil je všechny, a když z nich jsem procit’,

svět kolem nejvíc byl mi úžasný –

Však teď už pro mne pranic nezmění se,

já celý sám se jenom proměním,

a táci zlatý, jak tě nyní vidím,

jen usměj se, já o všem dobře vím –!

Já o všem vím a chválím boha za to,

a radost nevinná mne zase proniká:

za dvorem růže na květ vzácný pučí

a pod ní slyším zpívat slavíka...