Hagar a Ismael.

Jdou pouští Faran jako výhní žhavou;

lne k dásním jazyk v úpalu a znoji,

ret sprahlý marně touží po úkoji, –

pak k zemi horké klesli nad únavou.

Žár sžíhá oddech rtů a nade hlavou

jak strnulé to slunce bílé stojí,

sup křídlem nehne, na svůj plen se strojí,

a matka k Bohu prosbou úpí lkavou.

Bůh zavřel svého slitování studni?

Dál Hagar zašla stlumit výkřik suchý:

„Já nemohu smrť syna těžkou zříti!“

Div! Andělem pak napojeni bludní!

Zda duše zří-li plod svých tužeb mříti,

v poušť zalehne ston její bez odtuchy?