HAGAR NA POUŠTI.

„Již slunce zapadá a noci dlouhé stíny

se blíží pomalu. Hvězd siné světlo hledá

slz stopy v lících mých. Což boží andělé

se z temna dívají či démoni mne štvou,

když lidé ustali? Ó, světla tajemná,

ó rcete, zřela jste kdys úzkost člověka,

jejž honí stádo šelem zběsilých?

Poušť usnula. A temnot andělé

snad skryti v oblacích si střely chystají?

To mlčení, jež zem i nebesa

jak konejšivá píseň uspává,

má hrůzu v sobě. Pták se nemih’ kol,

ni šakal nezbloudil v ta místa, kudy jdu.

Či velký hřbitov to, a jsem tu poslední,

jež steskem nesmírným pozvolna umírám?

Zda slyšíš, bože můj, teď výkřik duše mé,

tu oběť zoufalství, v níž poslední se chví

krev mého srdce? Ó, dej znamení!“ – – –

Tu z dálky rozlehl se lva hrozivý hlas....