HÁJ CHORÝCH PŘI SANATORIU

Zpěv ranní resignace háj pěl churavých,

v nesmírném tichu bílé skvrny slunce plály.

Vzdech časem bolestný se z horečných rtů zdvih’,

jež tichly lítostí, že právě umíraly.

Drobounké dívky vedly slepce shrbené

a v trojkolkách se vezla mroucí těla;

na čelech vyryto úporné „ještě ne“,

na pleti znavené, jež vybělela.

Ač slunce hořelo, háj voněl šťávou míz,

pupenci bledými plamínky prokmitaly,

háj v tichu nesmírném měl rudožlutý rys

a ti zde jak by při ohních si ruce hřáli,

při ohních podzimních a shasínajících.