HÁJ

Znám každý strom tu. Zde můj otec kdysi stál,

zde matka moje... Ó, jak smutně tesknící

jsou odtud oči drobných oken, v mlžnou dál

kterými svítí ves, jen ztěžka měnící

v černavých sosnách dole mlčící svůj žal.

Teď úzkost noci stiskla vše... I háj se stměl,

a se všech stromů vlhnoucí se ronil dech.

Zhořklými tóny soumrak srdce rozzvučel,

šerými světly hladil kořeny a mech.

A jeho uhasnutím pohřeb vášní pěl.

Vyrudlé šero barev teskně podzimních

tmou mlčky hasne, jenom měsíc rozsvěcí

průseky šeré, jakby chladný pad’ v ně sníh

a dávná tajemství vstoupila na věci;

a zdá se ti, svět roste v těchto tajemstvích.

A v úzkostné tvé srdce hlasů šelesty

zanáší vítr, dávno mrtvé po hlase,

jak cudnou bázeň bloudící kdys nevěsty,

s milence rukou, sklouzající na pase.

A jak plod zralý, prosí cos: „vem’“, u cesty.

Jak plaší milenci let dávných šli by tu

v tom kroji rodičů ze starých pastelů,

hlas vyhaslý, krev srdcí vášní vypitu,

s úžasným tajemstvím budoucích manželů, –

tak pláchnou stíny tu měsíčném při svitu.