Hajduk Láza. (I.)

Jako mraky obrovité,

plny hrozeb, plny zkáz,

stojí hory vzdorovité,

stojí jako věčná hráz,

Otomanům na úžas.

Hledí jako stráže vlasti

nazpět v pýše, k Turkům v zášti;

a z těch temných, skalných čel:

My jsme na vás svědků částí,

ale celý nepřítel!

Každý záhon naší půdy

drahou krví zavlažen;

nechať meč váš napřažen:

z nás neurve ani hrudy,

o nás bude přeražen! –

Kdesi v koutě pod horama,

jako v tiché oase,

chatrč jako panorama

na skalině zvedá se.

Zoře slunce po vlase

paprsky jí světlé klade,

na čelo ji líbá mladé,

jí si rádo pozasní:

Blaha chýžko, žalu hrade,

již pak čelo vyjasni! –

Před chatrčí na koleno

zoufale kles’ bílý kmet:

oko sílá vůkol v let,

ale to se uslzeno

s novým nese hořem zpět.

Smutně šepce: „Měl jsem kdysi,

měl jsem jako poupě dceř:

Madoniny v tvářích rysy,

po kadeřích noci šeř...

Vpadla v chýži Turků sběř,

od prsou mých odtrhla ji –

běda, běda bídné raji!

Darmo prosím zoufale,

darmo prsa hněvy tají:

Turci mizí v úvale.

Vášnivě ji aga svírá,

s děsným volá rozmarem:

,Hvězdou budeš pro harem –

zhas jen touhu, která sžírá

nitro moje požárem!‘...

Její hlava k ňádru klesla,

její rty se nechvějí.

Slza jen se s oka snesla

tichou, těžkou krůpějí.

V zoufalství a v naději

pušku pěsť má chopí zmladlá,

nasadím a – rána padla:

vrah se pohnul na sedle;

však v něm ještě síla vládla,

vzplály tváře pobledlé –

dýka se mu v ruce mihla,

pro bůh! v dívčí útrobě –

výkřiky dva po sobě – –

bolestně též hruď mou stihla:

k zemi pad’ jsem ve mdlobě...

Ach, a když jsem z mdloby procit’,

když jsem rozhlédnul se plach,

rozryl prsa děsný pocit –

s dítkem zmizel aga vrah,

a já zlíbal jenom prach,

v kterém dosud dítka šlápěj

a snad také krve krápěj!

Ó by stařec dítě měl!

Zapěj otci, dítě, zapěj!

Jak? že ret tvůj oněměl?...

Krutý bol, ó marná tužba!

Leč kde otci záruka,

že nám věčnou rozluka?

Žíti chci: nechť pomsty služba

vtlačí v pěsť – meč hajduka!“...

Znova ticho pod horama

jako v němé oase;

chatrč jako panorama,

jako v bolném úžase

na skalině zvedá se,

jako by tu mistrů ruka

vytesala v kámen muka.

V dáli západ krvácí.

Posvětiv se na hajduka,

k horám kmet se obrací.

Dlouho stojí při úpatí,

dlouho hledí nazpátek,

červanů kdež ostatek

jemným štětcem hojně zlatí

zbytky drahých památek. –