Hajduk Láza. (II.)

Neprší to blesky z mraků,

nerozrývá bouře vzduch:

pušky hřmí až do oblaků,

bojovný to v horách ruch...

„S námi právo, s námi bůh!

Nazpět Turci, nazpět zrádci,

pravdy naší svatokrádci!“

Prchá islam pospolu,

za Osmany letí mládci,

lejí hejno sokolů.

Ve spárech jim smrť a zkáza –

uděšeně křičí vrah:

„Zle je, zle je, bismallah!

Hajduk Láza, hajduk Láza

po krajích i po horách!“

Nesvítí to slunce z mraků:

turské svítí vesnice;

kouř se svíjí do oblaků,

plamenů to vichřice

chvátí půlku měsíce,

válčí proti nepříteli:

„Allah velí, Allah velí!“

Odhazují Turci zbraň,

vlny vzduchu letem dělí,

bezduchými kryjí pláň.

Jímá hrůza věrokaza,

tichne harem, tichne ples,

zděšením pln kraj i les:

„Bílý Láza, Bílý Láza

slaví pomsty svátek dnes!“

Padlo Turků jako klasů,

ohňů bylo jako hvězd – –

Sbírá Láza dobrou chasu,

Balkán vítá jeho vjezd,

z útrob hřmí mu na počest.

Junův líce jen jen hoří –

hoj jak živo na pohoří!

V živé boj tu památce...

Mnohou kořisť nesou oři,

jednoho jen zajatce.

Proč tkví na něm Láza okem,

proč se chvěje na koni,

a proč se rtů romoní:

„Ještě žilo před půlrokem

moje dítě madonní!“

Zarazili horští mládci

u skaliny hradných stěn,

přistoup’ Bílý Láza k jatci:

„Dnešní kořisť, dnešní plen

stokrát buď ti nahražen.

Tys byl s agou – rci jen hbitě,

kde má dcera, kde mé dítě,

a jsi prost všech okovů.

Jmění mé nechť oblaží tě,

jen mne provoď ku rovu!

Hle, ten Bílý Láza prosí,

Láza, v němž jen led a mráz –

ustrň se, viz jeho vlas,

přej mu, nežli smrť jej zkosí,

navrátiť se k dítku zas!

Nebuř otci vášeň v hrudi,

nerozpal mu v prsou hněv;

nechci odpůrcovu krev,

ale zřeknutím se vzbudí

spoutaný v mém nitru lev!

Jaké mření, jaké žití

potom Láza připraví ti,

vším svým umem netušíš!

Jakých útrap tobě vznítí,

ucho-li mu ohlušíš!

Promění se v blesk a bouři,

jež ti z lebky vyrve zrak,

jež ti slunce zavře v mrak,

a kdy v duši touhu vzbouří,

věčných muk v ni vpálí znak!

Zaklínám tě láskou svojí,

všechněch vášní vzplanutím;

vzpomínkou, jež ducha pojí

sladkovzrušným nadchnutím;

vznikem tvým i zhynutím;

blahem, jež ti srdce jistí,

i svou k tobě nenávistí;

spoutaného útěchou;

rukou stroucí květy v listí,

vřavou bouře bezdechou;

velikostí svého boha,

jíž od svého početí

dechem jsi jen, obětí,

kterou šlape boží noha:

provoď otce k dítěti.“

Kyvne Turek smědou hlavou –

v ráz se pohne němý kruh.

Zvedne Láza tváři žhavou,

po níž kreslí slza pruh;

vesel řinčí v pochvě druh...

Za Turčínem s Lázou juni,

pod koníky země duní,

hučí Balkán dumavý;

kolem věčné skály trůní,

hrdých vojsk jak výpravy.

Zvolna mizí staré hory;

a kdy slunce vychází,

vůdce Turek zarazí:

sestaví se němé sbory

v tiché skupin obrazy.

Vztáhne ruku Turek němě:

drobná lesní okrasa,

nízký růvek – trochu země;

ptactva píseň stohlasá

tony své tu roztřásá,

perutí svou nad ním šumí

šepotavé lesů dumy...

Klesne Láza u rovu,

libá svého štěstí rumy,

líbá vroucně, poznovu;

vášnivě k nim čelo tlačí,

duše sny se zakvětí:

zdá se mu bouř slyšeti,

zdá se mu, že blažen v pláči

dceru tiskne v objetí...

Stojí mládci jako kmeny,

v tvářích živé pohnutí,

stojí jako němé stěny

v mlčení a v napnutí;

náhle mocné vzkřiknutí –

prolomí se tiché řady,

prorve nářek skalin hrady,

letí po kraj daleký,

po Balkáně, rajou všady:

„Usnul Láza na věky!“

Jenom, pěsť se drží jilce,

ještě úsměv nezháší...

Dálí v dál se roznáší:

„Mrtev Láza Turkobijce,

mrtvo srdce nejkrasší!“ –