Hájevna v lese.

Zamlklý kout. A v stínu javorů

se zvedá střecha sešlé hájevny;

pár květin, pažit, na nějž padají

větvemi stromů zlaté paprsky.

Čmeláci bzučí. Hvozdy ševelí.

A člověku je náhle v prsou mdlo,

je jak ta chýš, kde nudně žije se

a v zapomnění tiše umírá.

To milé místo. V dáli pěje drozd.

Sem přijde žena s nůší na zádech,

a z večera tu do tmy vyje pes,

jakoby někdo trpěl v stavení.

Má duše slzí... Stojím, dívám se

v ta okna malá, prostá, bez lesku;

je mi jak synu, jenž se vrátil z cest

a tuší, že už všichni umřeli.