HÁK NA ZDI.

Po letech doma našel jsem ho zase –

rezavý hřebík. Kdo by to byl řek’? –

Pro větev mladší visel nyní na něm

přepestrá hračka! dětský bubínek –

tvé kouzlo, háku, roste přece dál?

Před lety s něho kývalo si na mne

lákadlo smyslů, staré housle mé...

]e to tak dávno – s jejich písní mladou

sotva už vůbec kdy se sejdeme –

bůh ví kdo na nich a kde nyní hrá!

Hřebíku starý, tvůj co bratr nosil,

ptáš mne se teď, když jinde svět můj zrál?

Po léta dlouhá podobiznu jednu,

krásnější že jsem ani nehledal,

taková něha vála na mne z ní!

Desetkrát lípy kvetly... Naše léto

na krůček málem zvyklo pomalý...

Mrzutá doba přec však usmála se:

s hřebíku pentle s věnců zavlály

se zlatým heslem: Pracuj klidně dál!

Pracovat klidně? Dnes mi schází něco...

Povadlé věnce přece nestačí!

Hřebíku starý, tenhle život kolem

od základů by měl být jinačí –

praotců život na mně chce svůj sen.

Rozkročen stojím, schýlen k zemi zírám,

v mém nitru láva zplna vyvřela...

Nejraděj měl bych hák ten venku někde

a kosa aby na něm visela,

hladová kosa – žádná hračka snad!

Lán míti svůj a na něm žně též svoje,

jetele záhon pro skot ve stáji –!

Dědovy oči ve mně po chalupě

do kraje kol se teskně dívají:

ani to mez však není dosud má!