Hakeldama.

Proč divná zvěst a truchlivá

mou duší dnes tak zachvívá

jak bledá hrůza sama?!

Cos leží ve tmách přede mnou:

zřím krve stopu tajemnou –

lán krve, – Hakeldama.

Ó země Bohem prokletá,

proč jako přízrak oblétá

mne děsné tvoje drama?

A zas a zas jak bouře hlas

v mé duši hřmí to v noční čas

a kvílí: Hakeldama!

Ó hrobe dálný, truchlivý,

zda měkký šumot olivy

tě kolébává ve sny?

Zda jitra slunné pocely

kdy ke tvým ňadrům sletěly

a ptáčete hlas plesný?

Zda, osvěžený pramenem,

květ bílý něžným ramenem

tvé obepjal kdy skráně?

A čárné noci hvězdný svit

zda spěchal je kdy políbit

a rosa padla na ně?

Zda teplý vánek Východu

v tvém zavane kdy obvodu

a dlaní svojí hebkou

tvou rozjizvenou hladí tvář,

jak matka, v oku něhy zář,

své dítě nad kolébkou?

Zda, zem kdy vedrem ohnivá,

hlas cikády tu zaznívá,

jež spráhlých niv je duší,

a v zákoutí tom ztraceném

svým jednotvárným refrainem

to mrtvé ticho ruší?

Jen jeden pohled v času chvat...

a duch můj, děsem hrůzy jat,

se odpovědi bojí.

Zde mizí stopy zrádcovy,

a v paměť soudu Jehovy

tu suchý pahýl stojí.

Kol něho spousta kamení

jak hrozné kletby znamení

je všude navalena.

Ni býlí tu, ni bodláčí,

zde každé símě potlačí

ta země otrávená.

Zde na vždy zmlkl stromů šum,

pln Palestiny sladkých dum, –

zde ptáče nezazpívá.

V tu prokletou a sirou zem –

jen lůna mraků závojem

se někdy plaše dívá...

Zde v tmavých nocích bouřlivých,

kdy vše se chvěje v skrytech svých,

jen vichr divě běsí

a z rudé blesků záplavy

sem padá zásvit krvavý,

jenž plane v podnebesí.

Tak míjí noc a míjí den,

zde věčná mlha, smrti sen,

zde stíny pekel bloudí.

Zde hrobu vane stuchlý dech

a v pustých psáno kamenech,

jak nebe zrádce soudí.

Čas prchá... rychlost šílená!

snad dávno, dávno shlazena

je kleté země bída.

Však zrady sémě zaseté

to v lidstvu dále pokvete

a plod svůj časem vydá.

Zas Boha svého zaprodá

syn zvrhlý svého národa

a stopou zrádce dá se;

svůj zlatem zmámí chtivý hled

a v osidlo pak naposled

své hrdlo vloží zase.

A po věky a po léta

žít bude země prokletá

a stará zvěst a známá.

A v blesků svit a hrobu klid

to věčně, věčně bude znít:

Ó zrado! – Hakeldama!