Hakon.

Kolem dubů stověkých stín mračný

a skal divé spousty skupeny,

v mraku pouze sup se mihne lačný,

slizký had jen shnilé přes kmeny;

v šeru, kde svit denní zhasíná,

na oltáři skalném osamělá

příšerně se bělá

v klamném svitu luny socha Odina.

V trávě šum, viz větve níž se chýlí,

kdo se blíží pružném po mechu?

Husté kapradí a bujné býlí

kloní se a zvedá v pospěchu;

slyš, klesť suchá praská pod kroky,

silná ruka větve rozhrnuje,

a jak z tmavé sluje

z tmy plá žhavý zrak v stín lesa hluboký.

Každý zná ten pohled, to jest Hakon,

každý zná tu smělou, pádnou pěst.

Šílenec! což nezná kněží zákon,

kdo v háj boha vkročí, ztracen jest!

Teď zde stojí, skráň mu plápolá,

pozdě juž své tuší nebezpečí –

srdce buší v křeči,

strhaný zrak plaše těká dokola.

„Odine!“ tak volá hlasem vzdoru,

„před nikým já svoje koleno

nesklonil jsem! v živlů běsném sporu,

když tvé jméno kněžmi slaveno,

jediný jsem trval v mlčení!

O nic neprosil jsem nikdy tebe,

nech si svoje nebe,

noc i den, vůz vichrů, blesků spřežení!

Nikdy ani nemyslil jsem ve snu,

že se octnu tady před tebou,

v slzách žalu zdrcený že klesnu

a tvou dám se šálit velebou.

Ale běda! vlast má v okovech!

Jsi-li bohem, zbav ji od pohromy,

či snad tvoje hromy

nepřehlušil její ston a pláč a vzdech?

Ne pro sebe, jejím pouze jmenem

žádám tebe jednu za milost:

síla obrovská nechť mým jest věnem,

dokud vrahů domov není prost!

Překročil jsem háje tvého lem,

v pýše svojí vzlet’ jsem nad člověka,

vím, smrt na mne čeká: –

svobodu dej vlasti a můj život vem!“

Ticho kolem. V svitu luny bledém

smutně každý strom se k nebi pnul,

tu se zdálo, ve skal stínu šedém

jakby Odin zvolna hlavou hnul.

V trávě, listí náhle divný rej; –

či snad v záři měsíčného světla

přes tvář boha letla

kvapná stínů hra, či přelud šálí jej?

Ale div! než Hakon hlavu vztyčí,

v pružnou ocel tuhne každý sval,

v ňadrech síla milionů klíčí,

paže jeho rostou v svazy skal.

Jedné ruky vzmachem se skály

staletý dub vytrh’ od kořene –

ha, juž v dál se žene

jako anděl smrti v zápas zoufalý.

Než den třetí za hory se sklonil,

seč se rozvlnila zuřivá,

o mlat kamenný meč pádný zvonil,

duněl štít a hřměla kladiva.

Slunce vzešlo. Vlast juž okovů

zbavena jest. Hakon v křiku slávy

jásající davy

dělí lhostejně a spěchá k domovu.

Tam jej čeká duše jeho žití,

jeho nevěsta. Hle, jde mu vstříc.

Jedním skokem Hakon k ní se řítí,

objímá ji, líbá vlas i líc.

Ale běda! z tváře ruměné

prchá nach a z štíhlých údů vláda,

bez vědomí padá

jemu v objetí jak poupě zlomené.

Mrtva klesla. Jak tu Hakon zočil

silou svou své blaho zničeno,

jako zubr poraněný skočil,

v náruč vzal to sladké břemeno;

ale divem náhle zhasíná

plamen síly v něm a sotva v kleče

milenku svou vleče

ve zoufalém pláči k soše Odina.

Vkročil v háje klenbu šumnou, tmavou,

prošel kněží, vojska směsicí,

zajatci, jenž se skloněnou hlavou

k hořící se brali hranici.

Stichly zpěvy, utajil se ruch,

k nohoum boha klesnul Hakon s tělem,

a pak s hrdým čelem

vzpřímil se a mračen stál jak nad ním bůh.

„Odine, jsme vyrovnáni spolu,

vítězně ti vrhám pod nohy

oběť pomsty tvé i svého bolu;

ve své moci jak jsi ubohý!

Volnost plá na štíty našich hor!

Co můj život! – krůpěj pouhá v moři...!

Hranice juž hoří!

Za tebou i do Valhaly jde můj vzdor!“

Domluvil a ku milence svojí

sklonil se, ji objal rameny,

políbil ji v citů divém boji,

jeden skok a vrh’ se v plameny;

zástupem křik letí, žasnutí,

bojovníci, kněží v zmatku plachém

utíkají strachem...

Jen bůh na své skále stojí bez hnutí.