HAKONOVA SMRT.

Před smrtí Hakon, severu jenž vlád',

své věrné k sobě dal si zavolat.

A v skvoucí síni, v hradě nad mořem

již reci v zbroji – nikdo nehne rtem.

A z křesla svého z kože medvědí

vstal Hakon, kmet, a toto ku svým dí:

– „Vím, každým dnem já bráně stojím blíž,

jež v stínů vede tajuplnou říš.

Pak zmlkne bardů zpěv a v číších šum –

a duch můj volný zajde k pradědům.

Však v kamenné té síni, v hradě svém,

jež sotva noci mým je domovem –

o rcete sami, zda tu zemřít mám,

jak starý orel v hnízdě zmírá sám?

Ne! – Moře pláň kde hřímá, bez hrází,

kde slunce zář i mrak se obrazí –

kde oři větrů letí o závod

a kopytem svým čeří dálku vod –

kde volno tak, jak nikde na zemi,

ať jitro plá, ať západ růžemi –

nuž, na moři, jež nad vše rád jsem měl,

chci uzřít smrt – kde svět jsem uviděl.

O tenkrát řvalo jako tisíc lvic,

do vínku perly házelo mi vstříc.

A šumělo mi v sen můj dětinný

vše báje, skryté v tajné hlubiny.

Pak v mysl juna – ať tam žal či ples,

se družný jeho hukot vezdy nes.

A s koráby kdy pustil jsem se v dál,

tu moře klid nám štěstí zvěstoval.

A vítězný když jsem se navracel,

hlas jeho vstříc mi plesně burácel.

Jen v šumu jeho šťasten snil můj duch,

a proto moře nejdražší mi druh.

A proto hudbou jeho kolébán,

já ve věčnosti stinný vejdu stan.

Pak pohřbíte mě v moře hlubinu –

kde ve snu sladkém věčně spočinu.“

A sotva oheň jitra mlhou šleh –

loď Hakonova opustila břeh.

A pod stožárem Hakon patří v dál – –

a jitřní vítr s šedinou mu hrál...

A plachty bílé zlatil jitra jas,

zněl nad vodami smutný racků hlas...

Tak pluli v dál – a v dálku prchla zem –

a snivý večer stanul nad mořem.

Tu Hakon, blízký smrti, ku svým děl:

– „Teď vstupte v člun – chci v samotě bych mřel.“

A v rozkaz jeho navrtali loď

a sedli v člun. – Děl Hakon: „Smrti pojď!“

A krev když rozlil západ v pěny sníh,

sám na palubě Hakon leží tich.

A jeho hruď se nepozvedne víc

a jen úsměv sladký zdobí kmeta líc...

A kolem vlasu jeho šediny

tká západ v posled svoje rubíny...

Co hymnou slavnou moře burácí,

loď do hlubin se tiše potácí – –

Již klesla v hloub – a západ přestal plát –

Tak skonal Hakon, severu jenž vlád.