HALDA

Očima světelnýma

rozkvetla obloha –

jak těžce pod nimi dýmá

hald hora ubohá!

Pod slávou indigovou

se zatměl průrvy stín,

v popelu těžkém plovou

přízraky zřícenin.

Jde zemí půlnoc tichá,

sten strojů zmírá v ní,

sirnatým oblakem dýchá

ten krchov verkovní,

rozrytý drsnými spáry

hlouběj rok po roku,

spálený těžkými žáry

žlutavých potoků.

Ne krchov starodávný

se zpěvem dojemným –

přec pohřeb to bude slavný

pro strusku, oheň a dým –

Počkejte jenom chvíli,

už zem se zachvěje,

lokomotiva kvílí

a řinčí koleje,

v půlnoční tiché vlání

ryk ostrý zakřičí

a po strupaté stráni

tok rudý zasyčí,

v něm ve veliké míse

z ohně a ze zlata

vesele koupají se

laškovná háďata –

Až k hvězdám pozdvihla se

krvavá mátoha,

zem hoří v živé kráse

a hoří obloha –

Plamenná řeka se valí,

jaké to nádherné sny!

Utíkej, dřív než tě spálí

tok krásný a zákeřný!

Literky v míhavém tanci

varovat nemusí,

životní ztroskotanci

se v skrýších nedusí,

chachary s chacharkami

nezdrtí záplavy,

dým sirný neomámí

hald národ toulavý.

Jen děti romantiky

si vzdychnou: Žel, není jich.

Já zdravím teď robotníky

u vozů ohnivých,

chlapíky mozolných rukou

(jsou robotou ztuženy),

co do rudých vozíků tlukou

a krotí plameny.