HALLUCINACE.

Stále víc se tmělo... Venku padal sníh,

bojácně se třesa, ulpěl na oknech,

hrkot vozů v šeru olivovém tich,

zaznívaje z dálky jako v polosnech.

V kamnech úpěl vítr. V staré komnatě

v lenošce jsem seděl v blahých vzpomínkách,

měsíc svítil oknem spoře, zapjatě,

v moje srdce tmavé útlou dlaní sáh’...

Venku bělaly se sněhem vlny střech,

který klesal s nebe jako šarpije,

v koutě komnaty jsem viděl v polosnech

rozšklebenou lebku mojí Marie.