HALLUCINOVANÍ

Na rozcestí, u božích muk, jsem Muže zpívat slyšel:

Jaký sen, oh, jaký sen

táh’ duší dříve nám, než byl probuzen

dotekem její rukou, nesmazatelným.

To byl

sen zvonů, srdce své nebi zpovídajících,

sen bílých nocí, za nichž chorovody víl

jdou, ruku v ruce, šťastny, hvězdy v zornicích.

Až přišla ona, květ Země; má požár v očích svých

a pudy kol ní řvou jak smečka zelotů,

a všechnu naši resignaci duší umdlených

svou děsnou písní krve bouří k životu.

A teď je to ona, Žena a Žena,

prs nahý, v horečce tělo a nikdy neukojená,

jež našemi touhami bloudí, volá a sténá.

Oh, kolikrát už srdce své, útulek její, vyrvat jsme se pokusili!

Však ono, v alarmu cév, dál plane a po Ženě šílí.

Tu jedni, zoufalí, svou úzkost odvádějí

do sklepů, k sudům vína, blouznit o naději.

A druzí, v klášterech, kde Maria se stěn kývá,

o nemožné sní lásce za hranicemi těla.

A přece, každodenně, za večera, bys viděl,

nás, ženou posedlé, jak příboj fantomů,

se zdviženými pěstmi, řev chrchlající z hrdel,

se řítit ulicemi, snící Sodomu.

A je to věčně Žena a Žena,

jež svýma očima hádankovitýma

náš osud vede – chtění býti dva a dva.

Milliony snů nás věčně žene k ní,

milliony dnů jsme od ní vzdáleni, –

ó, Bože věčných samot, dej Vykupitela!