Halucinace.

Nuže, dobrá! – Vím jen tolik,

že to přelud mysli vaší,

který ob čas ne-li spánek,

tedy aspoň klid vám plaší;

ale aby léčba moje

mohla býti naležitá,

musím znáti do podrobna

okolnosti, za nichž vždycky

vám se zjeví – jste přec dobrý

římský křesťan katolický –

jen a zrovna, jak mi díte,

jezovita.

Pane doktor, doma často

slýchali jsme jako děti

o mém dědu po přeslici

velmi mnoho vyprávěti:

že byl písmák, moudrá hlava,

ale trochu vzdorovitá,

zvláště v tom, kde hrála úkol

Čechů vlasť neb pravda Boží –

o tom prý se přesvědčil i

na smrtelném jeho loži

naposled jej navštívivší

jezovita.

Když jsem dorost’, čet’ jsem knihy,

drahé po něm relikvie,

bibli, spisy Komenského,

všelijaké historie,

jak je dosud chová jeho

knihovnička z prken sbitá;

a já řek’ si, když jsem nahlíd’

v jeho srdce spisy těmi:

kdo moh’ být mu nepřítelem? –

a tu nejprv zjevil se mi

v širáku a se lstí v očích

jezovita.

Pak jsem uved’ ve svůj domov

žínku víry dědouškovy,

a tu teprv pro mě nastal

čtením bible život nový,

krásný tak jak v ní ta pravda

jediná a věkovitá...

a já jednou pomyslil si

čta ty krásné její žalmy:

„Kdo nám moh’ ten poklad pálit!“ –

a tu zas se ukázal mi

s párem očí jedovatých

jezovita.

Pane doktor, byl jsem tehdy

nejšťastnější, věřte, horal,

ať jsem doma v knihách četl,

nebo venku pole oral:

žil jsem v lásce, kterou pouze

slovo Boží lidem skytá,

v hrdém snění o jednotě

Českých bratří proslavené,

a já žasl: „Kdo, kdo moh’ ji

vyvrátiti od kořene?“ –

a hle, mně se opět zjevil –

jezovita.

Jednou četl v novinách jsem

divnou věc: tu zprávu, že byl

kdesi pohřben jistý oráč,

který ani mrtev nebyl,

a v mé mysli ihned jal se

ozývati neodbyta:

hlas, že také český národ

druhdy vložen do hrobu byl,

a já ptal se: „Ó kdo tehdy

k zdánlivé jej smrti ubil?!“ –

a mně opět ukázal se

jezovita.

Zkrátka tedy, pane doktor,

kdykoli se událo mi

pomysliti, co již stihlo

český národ za pohromy

od počátku Hory Bílé –

Čech jich ani nespočítá –

neb když ptám se, kdo v té době

činil nás tak nešťastnými,

ano vždycky, pane doktor,

před okem se objeví mi

pod širáku temným štítem

jezovita.

Ba i kdybych zamyslil se,

co tak s vámi mluvím právě,

v budoucnost, kdy národ český

dojde opět k nové slávě,

ač je celá země jeho

divnou krtčí prací zryta,

a se ptal, zda pak by kdo jej

moh’ zas strhnout v propasť zhouby,

vím, neb jsem si, pane doktor,

zcela jist, že přede mnou by

zas se zjevil jako vždycky

jezovita.

A ba vskutku, už je tady,

pěkně mu ten širák sluší,

kouká na mě, jak by spasit

chtěl mou bídnou českou duši...

však ať kouká, u mě toho

mnoho věru nenachytá, –

nebojím se ani ďábla,

byť tím víc se na mě šklebil –

ale víte, pane doktor,

já bych rád jen, by to nebyl

zrovna ten tak odporný mi

jezovita.

Milý brachu, v této věci –

je to ovšem proti zvyku –

musíte se obrátiti

k nějakému historiku:

máte krev a cit a mysl

jako starý Táborita,

a když vám ten znalec dějin

vyvrátí, v běd moři že se

neoct’ národ jezovitstvem,

potom teprv přestane se

zjevovat i odporný vám

jezovita.