HALUCINACE

Jak mnohý dojat v paměti své chová,

Oiwa mužem byla utlučena.

A není ještě, běda, usmířena!

Já zakusil to tuhle u hřbitova.

Již smrákalo se. Tu tam houkla sova,

a modré nebe studilo jak stěna.

Již z dálky myslil jsem, že roztržena

snad větrem svítilna je papírová

nad jejím hrobem. Ale přijda ke zdi

já s hrůzou poznal vlastní hlavu její,

jak kývá se a po travinách jezdí.

Má rudé oči vybouleny vzhůru,

nos uhnilý a ústa v nářku zejí...

Co noc teď ze sna odháním tu můru.