HAMLET PŘED KVĚTEM.

Hle, přede mnou je květ tak spanilý,

jak jenom kdy jsem sníval čistým snem.

Tak chví se tu jak nejvroucnější cit,

jenž zemi matce tiše pod srdcem

se rodil, rostl lásky ve hrudách,

až do lupenů péče mateřské

byv zabalen a šťávou, matčiným

to mlékem, napojen, on vyskočil

a spatřiv svět, naň dětsky usmál se

a protáhl, jak chtěl by ulítnout,

jak země nebyla by jeho vlast.

Hle, kterak pod sluncem tu zpívá si

svou vůní teploučkou, až chví se sad,

až blouzní celý sad! A já tu sám

též stojím, hledím; na květ zíraje

sním o květu a na květ myslím jen,

ach, snad jen na květ bláhových svých tužeb.

Zda krásněji kde možno myslit naň

než při květu zde, jeho odlesku?

Jak dívá se, jak volal by jím keř:

„Ne, neubližuj mi! Jsem tu tak rád!...“

Jak ublížit? Zřel jsem tě rozkvétat,

jak otevřel jsi očka důvěrná

a ústa milostná; jak něhy div

z nich prohlédl jak z konvalin

a šotek rozmilosti zatleskal

v nich radostně a přec tak dětinně.

V ten prvý rozpuk snů a tajemství

a sladkých tužeb v duši procitlých,

jež poprvé tu pocítila cos

jak bázeň, strach a nevýslovnou slast

(to první bývá známost s Životem,

jenž chce být při tom samá laskavost),

v ten nejkrásnější čas jsem poznal tě

a sotva uviděl, už miloval.

Od chvíle té ty kveteš v srdci mém,

ač odleskem, přec tys to všecek sám,

a tebe nevida já přec tě zřím

a opájím se skrytě vnadou tvou.

Ty květe, máš svou duši, panenskou

a čistou, vůni svou. Jak o ni bojím se!

Jsou cesty samý prach, a po cestách

těch život jde. Zda tebe ušetří?

A už je tady čas, kdy od keře

tě mateřského utrhnou a v dál,

v dál odvedou – zda z lásky, z vděčnosti,

či na zisk, na prodej? Ty netušíš.

Kdo do rukou – zda čistých? – vezme tě?

Kdo bude líbat tě – zda horoucně,

ach, se vší opojností duše své?

Však o rozkoši úst tvých nemluvíc,

kdo v hruď svou bude skládat spanilost

tvých pohledů, ty mluvčí duše tvé,

tak krásné, prosté tak a nevinné?

Kus blankytu, kus noci letní,

dne slunného, část toho vznešena,

co neznáme, leč jenom tušíme,

ne otrocky, než s mužnou hrdostí,

se v tobě ukrývá, a jedné ruky vzmach,

otravný jeden dech tě o to oloupí

a setřít může pel i rosu, vůni – vše.

Co zbude z tebe pak? Ó, při tom snu,

při pouhé myšlence té vře-li krev

a odporem se valí k hlavě mé,

co strast má pokouší se o nic míň

než roztrhnout tu vazbu hrudi mé,

tu tvrz, kde nečinností mře mi už

posádka citů k ohni zrozených;

když pouhým zdáním, mysli přeludem

již hned se bouřím – – ach, kdo bude snít

snad o skutku? Fi, na ten hnusný svět!

Že lze tak snít!... Bylo by možno snad,

by to, co z tebe vane, září, sní,

by zhynulo, a tělo, kukle jen,

by zůstalo? Pryč, pavučino zlá,

pryč, pochyby, vy plísně dusivé,

pryč, reze podezíravosti mé –

té nerozžírej čisté nádoby!

Jsem srostlý s tebou, květe. V duši své

též cítím cos, co vůni rovná se –

tak zdá se mi; zem miluji, jak ty,

však ač v ní kořením, přec duch můj rád

jak květný kalich pozvedá se výš

k velkému hvězd a sluncí kalichu.

To odvěká prý naše příbuznost;

žel jenom, že to není v matrikách.

Však srdce nejlepší je matrikou,

a tam to zapsáno je zřetelně.

Jsem srostlý s tebou, květe spanilý,

v květ duší věřím rovněž spanilý,

jak ve tvou, květe, duši panenskou.

V prach šlapu pochyb ještěry a ropuchy,

ač jejich jed mi prská do srdce,

a cítím, jak se otravuje jím,

že plakal bych – – Vy, oči, jste jak hvězdy,

ba jako hvězdy: nebe hledají

za nimi věřící a lekají se pekla.

Už taková ta naše pravda jest.

Buď s Bohem, s Bohem, květe přesladký!

Sešli ti nebe rosu májovou,

dech vánku čistého odvívej s tebe prach,

a do mladičké duše hvězdy nebeské

zírejte tobě místo mne – ach, místo mne!

Ó, chtěl bych zírat sám, tak dlouho, hluboko

do duše tvé, jak v noci nebes luh

pln květů ohnivých k nám zírá srdečně,

až tichá noc by přešla do jitra,

z ní slunce vyskočilo plamenné,

k němuž ty mladou zvedáš hlavičku.

Již s Bohem, s Bohem buď! – –

Kéž k světa pokladům

bych klíče měl!... Vy, květy útlounké,

prý v zlatých vázách nejradš skvíte se

a v zlatých zrcadlech – –

Hej, šašku, šašku!

Ach, jak bych rád se zasmál, rozesmál!

É, k pumpě, k pumpě s hlavou rozpálenou!

Z všech lidských rad je tato nejlepší,

ba, přisámbůh, i nejvěrnější jest.