Hamlet.

My sváříme se stále, ten i ten,

a čas a život letí jako sen;

hned hněvem plá nám tvář, hned siná ret,

a co z nás zbývá za několik let?

Přes květné moře zelenavých vln,

přes veský hřbitov šel jsem stesku pln;

hrob nový hrobník v rudou půdu ryl,

kde mrtvý dlel, jenž ondy pohřben byl.

Po sedmi letech – kratičký to čas –

měl jiný veň se uložiti zas;

a v hlíně lebku spatřil jsem a hnát

a bezvolně jsem zůstal u nich stát.

A zamyšlen jsem lebce hlavou kýv:

„Co byla jsi? co konala jsi dřív?

kam za noci i dne tvůj duch se nes?

Co chtěla jsi, co ždála? Odpověz!“

Leč ticho bylo vše, já viděl jen,

jak lebky hryz byl divně vyškeřen,

a z důlků vzhlížejících k nebesům

výš vznášel se a rostl záhad tlum.

Snad písně snila lebky oné skrýš,

jichž neznal svět a neuslyší již;

snad hněvu sup z ní na křivdu se nes’,

jak druhdy z mé, a co v ní skryto dnes?

A vzdechem z hloubi zachvěl se mi ret:

Hle, co z nás je za krátkých sedm let?

Čas letmo uniká a rovněž tak

náš k nebi zírat bude prázdný zrak!

A přec vždy sváříme se dál co den,

ač celý život náš je pouhý sen;

leč přijde smír: ať král je nebo rob,

vše život pohltí a zavře hrob.