HAMLETŮV DŮM.

Dóm stářím zčernalý kde trčí výš,

vzdán pyšným snům,

v chmurného zákoutí pohlíží tiš

„Hamletův dům“.

Štít strmý s arkýři má, s pestrým sklem,

kde Melanchthon

i Luther, Kranach, vládli korbelem,

večerní zvon

když zvolal, ku práci že minul čas,

a možno jít

i těm, kdož rozjímali, v krčmy kvas

a zbožně pít!

Snad pil tam vesele v plápolu svěc

– s ním Bratří kruh –

i křepký rytíř z Čech, pan Budovec,

vždy věrný druh...

Ne Hamlet princ – to zlý král Kristian –

sem v úkryt vtáh’,

když skončil dílo msty... rebely štván,

štokholmský vrah.

Jak by tu z mlžin rost’ a na štít sed’

stín ďábla sám,

a Luther hřímavý hlas v chrámu zved’.

Ten zkazky klam

sem vábí syny Mus, když z pitky jdou,

kdy k ránu už.

A měsíce střep blýská nad vodou

jak křivý nůž...