HANÁCKÁ KRAJINA

Světlým nebem březnovým

oblaka se chvějí,

březovím a lískovím

mízy mohutnějí,

pod zemí, hluboko pod zemí,

smířeni s bolestmi, s vášněmi,

mrtví práchnivějí.

Tuším porod země své,

nesmrtelné země,

která v kráse mladistvé

ožívajíc němě,

každým dnem zbuzeným víc a víc

do svého klína mě volajíc,

s věčnem sbližuje mě.

Po proměnách mnohých let

hřbitov zřel jsem v pláni,

praděd, bába má, můj děd

jsou tam pochováni,

zapadlých sedláků zdravý rod...

Spěchaje životem o překot,

stanul jsem tu maní.

Kolkolem ta dálava

na prostranství holém,

dědů pole černavá,

rozprostřená kolem,

kterak jsem krajinu míjel v chvat,

zdála se obilím zarůstat,

nesmrtelným polem.

Teplo dne i věčna chlad

vanuly mi skrání,

jakbych v údol Josafat

vkročil z nenadání.

Věčná je země v svém zázraku,

praděde, neznámý sedláku,

sejdem se tu na ní!