HANÁCKÝ ŽIŽKA.

Belo to právě před žněma –

a Prajzu všode héna,

Frolin se žene s hraběma,

měl za potokem sena.

No, kde pak Frolin, to bel drak!

Ten neďál jenom hobó.

Tož s lókó belo take tak.

A měl jož kopko hrobó,

dež najednó se podivá

a vidí: chlap jak skeda,

tož burkuš, leti protivá,

a rovnó k němo teda.

A Frolin, hop! e s patama!

jak zem be po něm slehla.

Prajz, přenda, krótil fósama –

kopka se ani nehla.

To začal ten Prajz fluchtrovat

a pré že „heraus muss a!“

a do té kopke pchat a pchat

jak rozjeděná vusa.

A Frolin pořád nic a nic,

tak jak ten rak v té díře.

Šak bel pak jeden šrám a švic,

až nebelo to k viře.

Až najednó se z hloboka

to seno provalelo;

„A tož te tak? Te do voka?

E te prach kokrhélo!“

A drap ho e s tém vřetenem,

a žduch s něm do bahniska –

to žblunklo jak za kameněm –

co dál – se jenom piská.

A vrátil se jak jenerál,

šak jenom s jedném vokem.

Až po Prajzích řekl, co ďál

na lóce za potokem. –

Šak je to právě půl sta let,

co Frolin jedném kóká;

a moc se zatím změnil svět,

jen Hanák né a lóka.

A mladi – vobě voče zas

do světa na šeroko...

A Frolin řiká: Sraz každymo vaz,

kdo tě chce vepchnót voko. –