HANDŽÁR.

Přede mnou tu handžár, pochvy prost,

na stole se blýská – z dálky host.

Na ozdobné knize českých zpěvů,

sladkodechých, vyfintěných slov,

nutících se k slzám, do úsměvu –

podivně tu svítí drsný kov.

Hledím k němu, v dlaň se hlava kloní,

čelem chmurné vidiny se honí

a duch stíhá věků tajemství – –

Přede mnou se handžár klidně skví.

Přemítám, kdy vyschne kalich muk,

jejž pil praděd můj, pít bude vnuk.

Přemítám, proč vedl bůh mé plémě

pouští jen a nocí bezlunnou

a proč osud zedrané mu témě

trnovou jen věnčí korunou.

Kdy se dovrší běd, hanby míra?

Zrak můj teskně do budoucna zírá

a hruď chabá úzkostí se chví – –

Přede mnou se handžár klidně skví.

Jako kněz, jenž nad Chebarem snil,

v údolí jsem kostí zabloudil.

Stál jsem v bílé, neobhledné tříšti

kostí rozmetaných v šíř i dál,

ztrouchnivělých sterém na bojišti –

ve Slovanstva kostnici jsem stál.

A jak onen Hebrej v pole hluché

nad kostmi jsem zvolal: „Kosti suché,

zda-li oživnete, bůh jen ví – –“

Přede mnou se handžár klidně skví.

Mrakem dýmu hledím v tichou ves –

trámů černých doutnající směs.

Mrtvo kol. Jen tamo na prs bílý,

zacloněný pustou kadeří,

s kvílením se drobná hlava chýlí –

mroucí děcko k mrtvé mateři.

Utišil je čepel s hůry mračné

a zlé oko, rudé, krvelačné

pod zelenou blýsklo korouhví – –

Přede mnou se handžár děsně skví.

Slyším bratrů nářek, pláče jek,

jako kdys kol Babylonu řek.

Dívku vidím, s mořem žalů v oku,

holubici krotkou, tichou laň,

jak jí s útlých, sněhobílých boků

poslední rve clonu tmavá dlaň,

v porobu ji smýká vilník hrubý; –

vidím zločin, zločin – skřípám zuby

a jak podrážděné oko lví

přede mnou se handžár náhle skví.

Ha, již do úpění kmetů, děv

pomsty hřímavý se mísí zpěv.

V meče rezavé již perlík buší,

houkla puška hlasně, vesele –

a již zaslechli ji, k nářku hluší,

naši příznivci a přátelé.

Jeden žehnáním a druhý zlatem

vraha obsypal, by v boji svatém

brat můj klesl, s pouty otroctví – –

Přede mnou se handžár klidně skví.

Kulí smrtných pronikavý hvizd

ohlásil již skalních orly hnízd.

Jako živý vodopád se řítí

s výšin svých již bratři junáci,

blýskavicí handžáry jich svítí

a jich píseň hromem burácí.

Nic je nepoleká, nezastaví,

v prachu válejí se lysé hlavy

a hor ohlas hřímá: vítězství – –

Přede mnou se handžár jasně skví.

Sem, ty handžáre, sem na mou hruď!

Na srdce tě vinu, zdráv mi buď!

Pryč s té knihy veršů sladkomřivých,

zvučných rýmů! Nehodíš se k nim:

jiné básně ve slokách ty křivých

sepisuješ písmem krvavým.

Nepoznal jsi našich sladkých žalů,

slovanských’s jen sílu poznal svalů

a tvá čepel surová se skví

divokým jen leskem hrdinství.

Zde tě zavěsím! Tvůj smrtný lesk

rozptyluj mé hrudi žal a stesk,

zbrani vítězná, již ukul k boji

dalekých mých bratrů svatý hněv!

Nestyď se, že na čepeli tvojí

bledým ruměncem hrá lidská krev.

Řeka ještě do prachu jí steče,

nad sledním než vrahem, jehož meče

v srdci rodu slovanského tkví,

poslední se handžár pozaskví.