Hanka.

O vlasti česká, bídná, opuštěná,

tvé plémě v noci nad propastí stená

a sterý rozbroj mezi tvými syny

uspává život, vraždí jaré činy.

Jen malý hlouček jsme, jejichžto píle

je vědoma si vznešeného cíle;

jen málo nás nebohý národ křísí,

nad nímž záhubných mračen hejno visí:

a předce nejsme jedna mysl, vůle, snaha,

nás vede proti sobě různá dráha,

nepřítel dívá se a hlučně plesá

a Čech zas Čechem přemožený klesá.

Ó kéž by zůstavili nám svou víru

duchové těch velebných bohatýrů,

kteříž tak rádi v klidném sjednocení

chystali vlasti pomoc, oslavení;

kéž naše kroky vede, ostříhá

posvátný duch tichého genia!

Přetěžká doba nyní nám nastává,

čin tisícerý volá naše síly,

a posud neblahé nás spory mýlí –

a bez svornosti nedaří se sláva!

Ó hleďte všichni ku čerstvému hrobu

a znejte lépe sílu svou, svou mdlobu.

Ten, jenž tu dřímá v půdě české svaté,

v popeli reků, zdaž jej ještě znáte?

On tenkrát, když náš národ v těžkém spánku

se ani nenadál blízkých červánků,

kde bylo téměř hanbou, Čechem slouti

a v lásce ku národu svému lnouti:

on tenkráte již kráčel v zbožné pýše

do naší minulosti svaté říše,

kde šumí tisíceré síly zdroje,

kde jásají českého slova boje;

on z pramenů, z nichž předkové již pili,

dobýval národu vždy nové síly,

na brány minulosti klepal, hřměl –

a náhle nový svět se otevřel.

A náhle jako bujné proudy horské

nám zajásaly zpěvy kralodvorské,

jak hrdé, bleskem zulíbané sosny

přemohly bouř a vichr zkázonosný,

jak lávy proud v úžáslý svět se draly,

jak lavíny hněv, odpor potíraly,

jak orly spěly báni ku nebeské

a slávou ověnčily jmeno české

a mezi věštců zástup neskonalý

písmenem věčným český národ psaly!

Ó jak tu rázem v Čechách nový život vzplanul,

jak bujně dech mladého jitra vanul,

jak záhy z temnoty se rozvily

bujarý život, pokrok zdařilý! –

Však jenom krátký čas byl nový den

tak lesku, slávy pln, tak nezkalen:

přezáhy ozvala se závist podlá

a jedovatým ostnem národ bodla,

posměchem, ničemnými úklady

ohlodávala jeho poklady,

a Jej, jenž prospěl nám v takové míře,

Jej prohlásila vztekle za šejdíře!

Nepřáliť národu tak skvělé zdoby,

chtěli jej zaklít do trvalé mdloby,

chtěli jej zbavit okras minulosti,

z nichž čerpal naděje své budoucnosti;

chtěli, by život, jenž mu v srdci plál,

před světem jako výkvět klamu stál,

chtěli nás pokořit a zhanobit

a naši slávu na vždy pohrobit. –

Tak zhynul muž, závistí uhlodaný,

však národu nezazní více hrany;

Hanka zaň zemřel, ale národ žije

a kletbou poráží ty mrzké zmije,

on žije, pláče zesnulého reka

a vznáší k nebi jeho svaté jmeno,

by od budoucích věků bylo ctěno

ve chrámě, v němž, kdo Čechem sluje, kleká.

Zde nad tím svatým hrobem přisahejme

si přátelství a sjednocení dbejme,

zde nad tou nesmrtelnou obětí

nechť nový lásky slib se zasvětí;

On zahynul, jenž křísil, kladl zárod,

však zaň nechť nyní jedná celý národ!

Nechť světem jako kralodvorské šípy

náš čin zas bouří, naše síla kypí,

nechť zalekne se zmrzačilé plémě,

jež v tmách tak hrdě vynášelo témě,

nechť kají se ti zaslepení bloudi,

neb národ vstal a utrhače soudí!

Zde nad tím hrobem buďme mysli jedné,

nechť za Hanku se celý národ zvedne,

nechť z jeho jmena bídníků lži střásá,

nechť dokáže, že neklame jej zráda,

nechť na hrob Hankův věčné díky skládá

a jemu neskonalou slávu jásá!