HANNA HRYHORENKO

Ach tatíčku, bílý měsíci!

Proč nesvítíš, jak jsi svítil dřív?

Proč, jak dříve zářils, nezáříš?

Sotva na chvilku z oblak vyhlédneš,

hned za černý se mrak zase schováváš. –

Dnes večer měl ses v mracích ukrýti,

když Hanna na pouť – na cestu se vydala.

Znáš přec Haničku, jasnou zorničku!

Tak často vídals ji v nocích májových

v kole s družkami, líbeznější všech:

zazpívá-li, zmlká v háji slavíček,

zatančí-li, utichá rej světlušek. –

A samojedinýs ji provázel

tehdy na útěku lesy-bařinou,

oj, lesy temnými, blaty černými

k nám do tábora partyzánského:

to SS-bandité ve vsi spálené

jí matku ubili, otce rodného,

a zoři-Hannu, bílý kvítek přečistý,

zhanobili podle, zvířecky. –

Pak na výpravách našich vídals ji:

vždy obětavou, vždy tak ochotnou

vzít na se úkol nejodvážnější –

vždy bez úsměvu v tváři kamenné,

vždy bez radosti z plodu pod srdcem. –

Dnes večer měl ses v mracích ukrýti:

snáz proklouzla by mezi strážemi

tam ve stanici u Počajiva,

kde stojí vlaky s jejich municí. –

Ach tatíčku, světlý měsíci,

snad chytnou ji – Bůh buď jí milostiv! –

A ne-li? Zdaří-li se podnik odvážný? –

Ach, stejně zhyne s nimi v plamenech. –

Už jistě došla. Půlnoc minula.

Hodinku ještě sečkej! Ale pak –

ať výbuch uslyšíš či nikoli –

pak vyjdi z mraků, vypluj vysoko

až nad obláček onen tající,

až nad zlatou tu hvězdu plající,

vypluj vysoko, ó, posviť na cestu

bílé duši dobré robky nešťastné,

na její dlouhou, dlouhou cestu poslední!