Harač.

Zírá sokol bystrým okem

na Balkáně na vysokém,

zírá dálné ve krajiny,

číhá, čeká na Turčíny.

Smutno v pobalkánském kraji:

Turci harač vybírají.

Raja platí, Turek pánem

láním, pěstí, jataganem.

Sypou Turci víc a více

do bezedné pokladnice;

a kde najdou děvu kterou,

za přídavek sobě berou. –

Táhnou Turci z dlouhé pouti –

na Balkáně ve zákoutí

hlouček statných sokolíků

čeká vhodna okamžiku.

Oj, Turčíne, vilný kate,

bratrovrahu, renegate!

Těš se, krvolačný cháme,

harač my ti přichystáme!

Táhnou Turci bez starosti;

děvy krásné, peněz dosti,

vše co blaží Moslemína,

vynutili od gaurina.

Táhnou Turci skalinami,

balkánskými lesinami –

ze zákoutí sokolíci:

„Hahej, svatý Sávo!“ všici.

Zavýskali, vyskočili,

Turky mžikem obklopili;

Turci strašně zařvou na to:

„Bismillah! my žrali bláto!“

Handžary a jatagany

tepou mládci Bisurmany;

tepou v levo, tepou v pravo –

ej! to harač, svatý Sávo!