HARAKIRI.

Sentimentální bestie má bílá,

rci, kolik asi věků spínala’s

své zkrvácené drápy k modlitbě

a kolik věků ztrácel výpar krve

se v dýmu vonném u oltářů božích?

Sentimentální bestie má bílá –

po nekonečné řadě vraždění

kdo, těžce tebou uražen, tě vyzval

v ten běsný souboj japonského rázu?

Svým spárem pytváš sprahlé nitro své,

ze hrudi rveš si svoje srdce vilné,

vždy hlouběj, hlouběj břitký spár se vtíná,

v kouřící krvi spočívá tvá hlava

jak na polštáři teplém. – K nebesům

se upřel ztrhaný tvůj zrak – však div:

ze rtů tvých nezní žádná modlitba!

A to ti sluší, bestie má bílá.

Vznešený fantom, z dum tvých vztyčený

ideál odvěčného majestátu,

v nějž věřila’s a jejž jsi naposled

urážet, kopat počla v šklebném smíchu: –

ten, před tvým zrakem zmíraje, tě vyzval

v ten běsný souboj japonského rázu.