HARAKIRI

Jest dokonáno!

Ty’s odešla

v tu dáli studenou,

kde v kalných mlhách obzoru

mrou vzpomínky

jak přísvit vlahé záře,

když slunce zašlo v západ.

Tak tiše mrou...

a duše s nimi – – –

Juž zemřely!

Jen duše bolně chví se

po sledních dotecích

– z neznáma jdou

jak lehce vdechnuty –

tvý ruky.

Juž není to ten žár

tak drásavý a mučivý

jak vzpomínky,

jež opět skutečností stát se chce –

v těch cestách citu v minulost

juž nehoří ten požár nádhery

a radosti – –

tvé tělo královské.....

Tvé tělo vítězné!

Zas’ jiných paží dvé

mou šíji objímá,

a nové ňadro

se vilnou rozkoší

na prsa moje tiskne,

a údy nepoznané

se v moje vplétají –

to tělo ledové!

to tělo lhostejné!

to tělo koupené!

A ústa moje navždy sžehnuta

jsou ohněm retů tvých,

v noc mého bytí

plá jenom tělo tvé jak úběl tuberos.

Ta vůně otravná!

V ní duše nadšením se ztrávila,

v ní mládí výsklo naposled,

k nebesům trysknouc až.

Ten plápol žhavý,

ten jas, jenž slunce zastínil – – –

jak chladné světlo měsíce

teď padá v nitro mé.

A vzpomínky v ně tiše kráčejí

jak z cel svých jeptišky

k večerní modlitbě...

Jest večer.

V tmy duše mé se hloubí chrám,

jenž opuštěn –

jen výdech omamný tu květů vlá,

jež trouchniví.

Svatyně znesvěcená rukou hanebnou:

na oltáři, jenž Panně oběť nes’,

Venuše Vulgivaga

své hnusné slaví orgie – –

jest k dávení to hnus! – – –

nevěstu objat touží duše,

nevěstu s velkým, hnědým okem nevinnosti,

kde vášeň čistá svítí – – – –

a rámě tiskne ženu potulnou,

jež lživou rozkoš chvíle prodává!

Má duše ve vzpomínkách víří,

vše směsuje se náhle,

jas podléhá,

jas zhasíná,

jas v šeď se ztápí –

jak netopýrů let

vzpomínky v nitro vznášejí se neslyšně...

já v mraků temnoty se pnu

jak maják,

v němž oheň vyhasl –

a kolem černá bouře vře

a vichr bije sychravý –

sám, samoten...

poslední plavec naděje

ve vlnách jeku zahynul...

tak tupě, bez účasti zřím,

jak pouze nemoc úkradkem se ke mně druží

a za ní smrt se plíží s tváří sebevraha...