Harald.

Skolébán v tajemném spánku

král Harald spočívá v moři,

na hlavě nachem červánků

koruna zlatá mu hoří.

Kdož ví, jak dlouho tu dřímá

řetězy lotosu spjatý,

bez vlády pravice třímá

v pochvě meč praotců zlatý.

U noh mu víla spočívá,

kdo viděl takovou krásu?

stříbrnou harfu zakrývá

přívalem vlajících vlasů.

Vedle něj v pečlivém bdění

druhá si usedla víla,

a jemu kol šije v snění

ramena otáčí bílá.

A nad něj třetí se sklání,

v klín její hlavu on kreje,

chlad jemu kol žhoucích skrání

perlovým vějířem věje.

Tak zde již spočívá léta

okouzlen v podmořské tůni,

kol něho kapradí zkvetá

a nad ním oceán duní.

Zrcadlem snů jeho zjevy

v divné se mihají směsi,

slyší svých dvořanů zpěvy,

vidí své lány i lesy.

Slyší i jásání honců,

ubitá kořist kde leží,

a v ryk ten jak hlahol zvonců

smích vpadne veselý, svěží.

Královou myslí cos táhne

jak mořem záblesky luny,

v tom víla na harfu sáhne

a mocně udeří v struny.

A tajným kouzlem omámen

král padá v bezvládné snění,

zjev jeho jak v moři kámen,

nad nímž se oceán pění.

Když se však příboj vln vrací,

vítězně vzhůru ho nese,

tak v snění Harald se ztrácí,

neznámou touhou se třese.

I vidí v zrcadle páry

síně svých kamenných dvorů,

vidí, jak prázdní poháry

rytíři ve hlučném sboru.

Vidí, jak kypí krev révy,

jak oči hrdinů září,

ty známé poslouchá zpěvy –

hle, úsměv na jeho tváři.

Vzchopí se, co jeho síla,

spánek chce vyrvat si z očí –

však v tom dvě ramena bílá

kol jeho šije se točí.

Rusálka ve spěchu letném

rtů svých mu podává číši,

jak vlny na břehu květném

tuch jeho příboj se tiší.

Okouzlen sladký jed ssaje,

padá zas v hluboké snění...

zjev zmizel jak přelud ráje,

když svítá červánek denní.

Leč jak noc po dnu se vrací

a srdce chorobné tiší,

Harald zas ve sny se ztrácí,

trne, co vidí a slyší.

V železné hradbě rytíři

ženou se v zápasu tlumy,

hoj, co tu rohů jen víří,

hoj, co tu praporů šumí!

Vesele jak v hudbu plesnou

do boje na smrt se řítí –

Haraldu s víček sny klesnou,

on starou sílu zas cítí.

Krev hárá, planou mu oči

vzpomínkou na dávné časy,

silou lva vítězně skočí,

zlatý meč praotců tasí.

Však běda! – ze zadu víla

po něm své vztahuje ruce,

král žasne – mizí mu síla

a srdce... v divoké muce.

Jak v svitu měsíce vlna

chvěje se neznámou touhou,

až klesne na ňadra plná

v noc něhy sladkou a dlouhou.

Ó jak ho vášnivě líbá!

jak tiskne v náruč ho měkkou!

úsměvem v sen ho kolíbá,

hle, slzy z očí mu tekou!

A z ňader v dojemném stesku

slyš povzdech poslední, tichý –

nad vodou v měsíce lesku

rusálek divoké smíchy...

Usnul zas na dlouhá leta

skolébán v podmořské tůni,

kol něho kapradí zkvetá

a nad ním oceán duní.