Harem.

Strejček Vacek v krčmě seděl

v milém dobrých přátel kruhu,

pivka sobě pilně hleděl,

které šlo mu také k duhu.

Kmotr Říha vypravoval,

co byl pozoroval všecko,

když byl jednou procestoval

celé Turecko i Řecko.

Popisoval tyto země,

jež prý naskrz ráj jsou pravý,

jen prý tam má všecko plemě

jiné návyky a mravy.

Zbraň tma nosí skoro každý,

pro svůj žert si hledá cíle,

proto bitky, rvačky, vraždy

dějí se tam z kratochvíle.

S láskou netropí se hluky,

manželství tam nejde párem,

každý Turek, jenž má fuky,

chová sobě celý harem.

„Cože, harem?“ volá Vacek.

„Inu tisíc láter hromů,

ať se ze mne stane macek,

rozumím-li slovu tomu.

Mluvte, kmotře, přece česky,

sic se nemineme svárem,

aneb vysvětlete hezky,

co to vlastně je ten harem.“

„Inu, harem“ – Říha vece –

„značí věci zatrolenské,

jsou to schránky nebo klece,

v nichž jsou uschovány ženské.

Každý řádný Turek může

tři sta žen si třeba vzíti,

sličných, krásných jako růže,

jakých jinde není zříti.

Tyto manželky pak skrývá

v jisté části svého domu,

a ta harem se nazývá.

Nu jak, rozumíte tomu?“

„I ty umučená ráno!“

vřeští Vacek, „žasem blednu,

tři sta žen je Turkům přáno

a já chuďas mám jen jednu.

My tu v naší české vlasti

zkráceni jsme přec jen mnoho,

nepřáno nám znáti slasti

haremského blaha toho.

Tři sta žen! toť ve střídání

líbezná by byla shoda,

dnové v samém milování

plynuli by jako voda.

Když pak o půlnoci asi

z hospody bych domů přišel,

a ty milé libé hlasy

ženušek svých drahých slyšel,

kdyby tak můj příchod domů

tři sta žínek uvítalo,

jakou rozkoší by k tomu

srdce moje zaplesalo.“

Tak strýc Vacek v rozčilení

moudrost hlásá v pivním kruhu;

o souhlas tu nouze není,

jest zde mnoho stejných druhů.

Každý z nich má stejné touhy,

každý Turkem být si přeje,

čas jim při tom není dlouhý,

a to pivko mile hřeje.

Tak jim ušla chvíle milá;

půlnoc dávno uplynula,

když se společnost ta čilá

konečně přec jednou hnula.

Tu i strýc náš domů pílí,

cestu ve tmách na kříž měře,

a po dosti drahné chvíli

namakal domovní dvéře.

V haremském tom rozladění

otevřel je dosti brzy,

chodbou kráčí v milém snění –

v tom je slyšet zámku vrzy.

Paní Háta – jeho paní –

se světlem se v chodbu hrne,

vztek se krutý jeví na ni,

tak že Vacek hrůzou trne.

„I ty milionská kůže,“

soptí ženin jazyk břitký,

„zhýralého mám to muže,

jenž si v noci hledí pitky.“

A než manžel při tom ději

oddechnout jen mohl sobě,

mrštným švihem ruka její

stihla jeho tváře obě.

„Chraň mne Bože před tím svárem,“

v zoufalství tu vřeští Vacek,

„blaze mně, že nemám harem;

Bože, to by bylo facek!“