Harem.

Aj, odkud sešly se tu

z celého světa krásky

ve mládí luzném květu

v daň smutnou smutné lásky?

Gruzinka usmívavá

jak dítě vděků plna,

jak motýl lehká, hravá

a těkavá jak vlna.

Řekyně vzácné krásy

jak oranž temně zralý,

jak noc havraní vlasy,

zrak, slunce úpal stálý.

A plavé, prostovlasé

též dítě od severu,

spí symbol v její kráse,

taj v očí její šeru.

Ta leží polonahá,

ta v zrcadlo se dívá,

zrak oné noc je vlahá,

jež hvězdné báje skrývá.

Ta cosi roztržitě

svým družkám v taji šeptá,

ta nožkou bosou, dítě,

koberce řasy deptá.

Ta čeří chladnou vodu,

již chrlí dračí hlava,

ta k spirale zří schodů,

snad pána očekává.

Však hrdě u zdi v říze

až po krk zahalena,

zde patříc na vše cize

dlí černohorská žena.

Zde ona sfingou jesti,

jí v očích hrůza čeká,

šat pod zaťatou pěstí

se chví jak větrem řeka.

Ty oči plny hněvu,

jak stín zde stojí sama

a v druhých žertu, zpěvu

je zkamenělé drama.

Dost času má, až na ni

v haremu dojde řada,

až strhnou šat, kol skrání

jenž malebně jí padá.

Dost času, handžar skrytý

až rudou vlnou blyskne!

Teď tlumí svoje city

a k zdi se mlčky tiskne.

Zří rodné svoje svahy

bystřinou krve zryty,

chat spálených zří prahy,

zří hlavy na kůl vbity.

Zří oheň na obzoru

a krev na krbu doma,

v svém nehne hlavou vzdoru,

v svém bolu nehne rtoma.

Ji eunuch šedobradý,

bič jeho nepoleká...

Slovanstva symbol tady

v svém němém bolu – čeká.