HARFA

Vysoké okno otevřeno v zenit;

indigo černé chví se hustotou,

je sametově zduchovní mha hvězdná.

Živoucně hoří širý Perseus,

před ním spanile se vznáší

duch panny, štíhlá ploška tenounká

rýhované páry slídové,

zjev ostrojemných obrysů,

citlivou jehlou v prázdno leptaný;

nehybně zavlněn je šatu kraj.

Stíní Algenib, ten taje za ní,

rozlit v sinou vodu blouznivou.

Hudba-světlo souhvězdí

v ní soustředí své ticho křišťalné,

v jemné hlavě, v srdci mátožném,

a jí se lomí dál, až na stříbrný vlas

harfy v okně opřené.

Vychví se dlouhý, strmý tón,

jak démantové struny zlomení,

jak vášnivý když sníh se promrazí

etherným žárem tajné čistoty.