HARFA. (I.)

Tiché jarní odpoledne.

Všechno kolem odpočívá;

v báni modré, nedohledné

slunce zlehka v západ splývá.

Rozsáhlé, aj, na zahradě,

snící záře slunce leží;

leknín na vodě se sněží,

žežulice volá v sadě.

Větev k větvi, listí k listu,

k sobě tulí se a pojí,

spěchá v závod k tomu místu,

besídka kde stinná stojí;

klene se tu stinné loubí

z jasmínu, jenž voní mile;

včelka jen kol létá čile.

V besídky té stmělé hloubi

svit a stín kde v šeř se snoubí,

blažených dvé zříti lidí.

Skloněny jsou hlavy k sobě,

v tváři sobě úsměv vidí;

na malé to hledí robě,

které v klíně matky tiše

andílek jak spící dýše.

Mladé matky něžnou péči –

madonny jak nad dítětem

okrášlené jarním květem –

doprovází tichou řečí

její muž; tak na jezeře

větřík šeptá vlnky čeře:

„Pamatuješ, Stanislavo,

na tu před rozchodem chvíli,

kdy jsme v posled spolu byli;

plakala jsi usedavo.“

,Pamatuji –’ ona na to

s úsměchem dí, jako ve snu.

„Pamatuješ, moje zlato,

na tu květů plnou Vesnu,

po sňatku tu svatou chvíli,

kdy jsme prvně sami byli?“

,Pamatuji –’ ona děla.

,Sotva pomyslit jsem směla,

že jsme nerozlučně svoji.

Po tak dlouhém nepokoji,

překážkách a namáhání

konečně jsme došli cíle,

potkala nás štěstí chvíle,

o níž neměli jsme zdání –’

„Pamatuješ –“ on zas na to,

„jak jsme večer ukončili?“

,Vždy nám budiž, co k té chvíli

vztahuje se, draho, sváto.

Pravdu máš; dnes rok je tomu;

nuže stejně zakončíme. –

Malý Lada také dříme,

večer jest, nuž pojďme domů.’

Blažených dvé kráčí lidí,

šťastných víc, než možno říci –

otec, matka milující. –

Zda jim démon nezávidí?

Slunce k západu se níží,

ticho snivé v sad se plíží.

V komnatce, jež vykrášlena

v slavnostní jak chvíli sňatku,

milostná dlí nyní žena.

Harfu – kterou na památku

od matky své chová zlatou

jako relikvii svatou –

pěstí nyní něžnou péčí,

posléze až rythmu plnou

ozvala se svojí řečí.

Jako vlna, hnána vlnou,

jezerem se v obzor proudí,

jako dálném na obzoru

stíhá v modro hora horu –

za sebou pak mysl táhne

v propast onu za obzorem,

kterou nikdo neobsáhne –

propast v důli, propast horem:

Tak se tóny jako vlny

z prsou proudí stesků plny –

jak kdy srdce perly hází,

z harfy proudí – je pak flétnou,

písní velebnou a vzletnou

manžel mladý doprovází.

Nezpívá to flétna více,

neznějí to harfy zvuky;

zdá se, že to srdcí tluky,

vzájem spolu laškujíce,

rozmlouvají řečí tajnou,

lidem stajenou a bajnou,

řečí duší, jakou pouze

duchové jen mluví k sobě

v nadmyslné svaté touze

bez žádosti, beze nouze,

etherické ve podobě

kdy se nesou všehomírem

z hvězdy k hvězdě v světě širém.

Tak mluvila srdce obě,

mladá, čistá, milující,

zápal v srdci, bledost v líci,

flétnou, harfou v této době.

Dozněla již melodie.

Ještě však se chvějí struny

jako listí v záři luny,

zdá se, že ta harfa žije –

v posledním pak tónův echu

zaznělo cos v divném vzdechu.

S povzdechem pohledli na se,

štěstí v duši, v oka, hlase. –