HARFA. (II.)

Pokynul Pán pánů hlavou:

Nad hlavinkou usměvavou

stín se onen šerý sbíral,

který pod perutí temnou

anděl smrti přízí jemnou

jako síti rozestíral.

Ladislávek malý hasnul

pro svět tento jako kvítí,

které nepoznalo žití –

jak by nad budoucnem žasnul.

Marné léky, marnáť věda:

Malinké to drobné tělo

naposled se pozachvělo –

matka klesla, plačíc: běda! –

na kolena u postele,

jak by uhas’ oheň v těle.

Domodleno, dozpíváno,

odneseno, pochováno.

I ten kalich minul zase –

však se štěstí nevrátilo.

Stanislavu v krátkém čase

hoře těžce zachvátilo.

Jako by to malé robě

volalo ji stále k sobě.

Darmo byly prosby muže,

darmo všechny mediciny:

„Mně nic více nepomůže,

mne již čeká svět tam jiný

a v něm Ladislávek malý

pláče pro nás osiřalý.

Co jest platno hledět zpátky?

Trpko děcku beze matky.

Ty jsi muž a sneseš snáze

protivenství na své dráze.

Ty jsi muž a víš, že časem

po kratším neb delším boji

budoucnost nás jedna spojí.

Ale Ladislávka hlasem

volána jsem stále k bohu.

Nermuť se, můj drahý, tuze,

nehleď k smrti v teskné hrůze.

Zda já odolati mohu

hlasu jeho, hlasu děcka

tvého, mého, jediného,

v němž je naše láska všecka –

tvého žití díl i mého?!

Půjdu tedy napřed za ním,

by se jemu nestýskalo,

ty pak za mnou v čase málo.

Vím, že tvoji duši raním,“ –

děla dále, jako v spěchu

k manželi, jenž jako ve snu

naslouchal jí bez oddechu. –

„Ale nežli ve hrob klesnu,

zanechám ti odkaz milý –

harfu svoji pro útěchu.

Tajemné ty ducha síly,

které v mojím zpěvu žily,

neshasnou v mém sledním dechu.

Slib, že výroční vždy chvíli

našeho zde zasnoubení

flétnou dáš své posvěcení

písní mou – tam ve pokoji,

kde má milá harfa stojí –

ona pak svůj akkord spojí

s hlasem flétny v tichém echu.“

„Slibuji,“ – děl jako ze sna

mladý muž. Tu ona náhle

vzhlédla k němu – vzdechla táhle

duše odlétla v tom vzdechu –

on pak vzkřiknul, k zemi klesna.